Pranýř
Ottův slovník naučný, díl XX., na straně 540, nás poučuje o tom, že „Pranýř, pranéř nebo planýř (z něm. Pranger), kůl nebo sloup, ke kterému bývali provinilci přivázáni nebo přikováni na veřejnou hanbu a potupu. Stával obyč. na náměstí nebo na návsi, kudy lidé nejvíce chodili. Někdy to byl kamenný podstavec nebo také srub z několika trámů, k němuž provinilec byl ukován. Některý pranýř byl jako domeček, do něhož se vcházelo dveřmi. Po šneku lezlo se do malinké komnaty, veskrz průhledné, a v té seděl nebo léhal odsouzený člověk. V době renaissanční jali se také pranýřům vpravovati ozdoby slohové, sloupky, římsy a jiné. U pranýře bývaly také kruhy, do nichž byli zapínáni ti, jimž mělo dostati se pardusu. U pranýře stávali též vinníci /s housličkami/: měli totiž na krku prkno, řezané podobou houslí; z prkna trčela jim hlava i obě pěsti zvláštními úzkými děrami. Teprve císař Josef kázal pranýře zrušiti. Srv. Winter, Kulturní obraz českých měst, I., str. 511-513.“
Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl druhý, Academia 1981, nás na straně 942 pouze stručně informuje o tom, že to „v minulosti bylo místo (např. lešení nebo sloup), na němž byl odsouzený vystaven po jistou dobu za trest k veřejné potupě.“
Nedalo mi to a ještě jsem nahlédnul do velmi zajímavé publikace od Václava Machka, Etymologického slovníku jazyka českého (vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 1997). Tam autor na straně 479 uvádí, že „pranýř, dříve pragnéř, pranéř, planýř; slovensky pranier, planýr, pramier, polsky pregierz; ve středověku kamenný sloup, k němuž za trest byli uvazováni provinilci. Z něm. Pranger.“
Tolik stručný výtah z encyklopedické literatury.
O pranýři toho bylo v odborné i populárně naučné literatuře napsáno jistě velmi mnoho. Zájemcům zde předkládám jakýsi základní pramen o tomto institutu a to knihu Pranýř od prof. JUDr. Richarda Horna a další zajímavé informace může čtenář nalézt i v publikaci Hrdelní soudnictví českých zemí od Jindřicha Francka a Tomáše Šimka.
Pranýřování jako trest je pravděpodobně staré jako lidstvo samo (psáno s trochou nadsázky), ale např. v knize knih, Bibli, se tento trest nevyskytuje. Naopak právo některých starověkých národů Mezopotámie tento trest znalo, kupodivu však v oblasti práva rodinného, neboť jak píše Klíma: „zřekl-li se (adoptovaný syn – moje poznámka) matky, byl potrestán abbuttum (ostříháním hlavy), navíc pranýřováním...“ Když Klíma rozebírá trestněprávní ustanovení Chammurapiho zákoníku a příslušné tresty týkající se omezení svobody, konstatuje: „Nebylo známo ani pranýřování provinilce, jež bývá spatřováno jako trestní opatření v § 173 chetittských zákonů.“
Citace jsem převzal z knihy od Josefa Klímy, Nejstarší zákony lidstva – Chammurapi a jeho předchůdci, Academia, Praha 1979.
A jako perličku na závěr si dovolím ocitovat pasáž z výše představené knihy Pranýř od JUDr. Richarda Horna. Na straně 27 pan doktor píše: „Uvádí se, že trest pranýře byl trestem čistě středověkým a že první paprsky humanity, proniklé do trestního práva, odstranily pranýře i mučidla. Ale i nejnovější doba ve snaze najíti tresty co nejúčinnější, pošilhává po pranýři a opětovně se objevuje myšlenka obnoviti trest pranýře.“ Poté na několika příkladech z tehdejšího tisku dokumentuje některé hlasy, volající po opětovném zavedení pranýře a právě na další straně, tedy na straně 28 je ona avizovaná perlička:
„Lidové Noviny ze dne 31. prosince 1939: Soudní síň. (název pro tehdejší rubriku Lidových Novin – moje poznámka) Timotheus Magnus nesmí dělat čtyři léta pořádek. (Krajský soud v Brně.) >>Jmenuji se Timotheus Magnus, jsem bývalý četník, pijan, který byl dán pro trvalé opilství do výslužby. Denně týrám ženu a děti, vyhazuji je na noc do zimy a vyhrožuji jim vraždou. Žádám každého, kdo mne potká, aby mi naplil do obličeje!<< Taková cedule by měla být natištěna a padesátiletý bývalý četnický strážmistr Timotheus Magnus by ji měl z nařízení úřadů nosit na vysoké žerdi nad svou hříšnou hlavou každé neděle, když jdou v Nových Hvězdicích sousedé do kostela. Bohužel spravedlnost u nás nezná ještě podobné výměry trestu. Místo cedule poslali pijanovi prostě obžalobu a obsílku.“
Je zřejmé, že ten četnický strážmistr a pijan skutečně existoval, ale domnívám se, že se asi nejmenoval Timotheus Magnus. To jen autor příslušné soudničky musel pravděpodobně změnit jméno delikventa. Obec, správněji městys Nové Hvězdice, skutečně existuje a leží v okrese Vyškov. Nebylo by možná marné, bude-li mít kdo zájem, prolistovat obecní kroniku, navštívit příslušný archiv nebo nahlédnout do dobového lokálního tisku. Třeba by se podařilo k tomuto zajímavému případu dohledat další informace.
Dr. Horna pak na závěr předmětné kapitoly ještě uvádí, že v roce 1934 v tehdejším německém dobovém odborném tisku, jistý státní sekretář Freisler navrhuje opětovné zavedení pranýře do systému trestního práva v rámci reformy trestního práva. To jméno pravděpodobně mnohým nic neříká, ale je třeba připomenout, že se jedná právě o toho Freislera, nechvalně známého nacistického soudce, který během nacistické éry a zvláště pak v době II. světové války poslal pod gilotinu tisíce vlastenců z mnoha okupovaných zemí. Ostatně takoví soudci (a prokurátoři) byli v padesátých letech minulého století i u nás.
Roland Freisler - http://cs.wikipedia.org/wiki/Roland_Freisler
JUDr. Richard Horna - 17. července 1953 v Lázních Bělohrad zemřel JUDr. Richard Horna (*24.3.1892 Praha), profesor historie práva, 1922-38 ředitel Semináře dějin práva na Právnické fakultě UKo v Bratislavě – informace převzata z: http://www.cesi.sk/vyr/vyr837.htm
Vida, vida, kam jsme se to až dostali. Od pranýře k věčně opilému četnickému strážmistrovi a k domácímu násilí, až po novou dobu temna za nacisté vlády. To jsou souvislosti.
