Září 1938
Září 1938
U nás...
12. a 13. září 1938 došlo k prvním násilnostem se strany Němců na našem lidu, bývalém četnictvu, policii a finanční stráži, sloučených tehdy v útvarech SOS (Stráž obrany státu) a střežících pohraničí historických zemí. K násilnostem dal povel svou norimberskou řečí fýrer Hitler.
Během 12. září byli jsme tehdy dopoledne soustřeďováni u bývalého zemského četnického velitelství v Praze. Ve 13 hodin byl dán rozkaz k pohotovosti. V 15.40 hodin vyjíždíme ve velkých autobusech hlavního města Prahy. Směr z á p a d ! Po 90 minutách další rozkaz: Zbraně připravit k palbě! Jsme v blízkosti míst, obsazených zfanatisovanými hitlerovci. Hákové kříže jsou toho nejlepším důkazem. Vidíme je namalovány všude, kam pohlédneme. Ve všech dědinách a městech, kterými projíždíme, jsou návsi i náměstí plna Němců, očekávajících norimberský projev.
Náhlý náš příjezd a síla je zřejmě překvapila. Jakmile jsme při zastávkách vysedli rychle z autobusu, rozcházeli se a zalézali bez hlesu, se zraky plnými údivu do svých příbytků. Počínali si jak škodná, kterou ostatně byli. Svědomí neměli čisté!
Cílem našich motorových vozidel byly Kraslice...
Ryzí české jméno, ale v kraji a v domech německý plevel. Rychle nastupujeme do družstev a čet a my, bývalí četníci a policisté ČSR, postupujeme jako pěchota západním směrem k našim státním hranicím...
Silberbach – Schwaberbach – Markhausen – jsou místa, kde máme zaujmout svá postavení, udržet pořádek a bezpečnost v kraji, který je před výbuchem.
Ve 22 hodin zajišťujeme svými kulomety křižovatku Schwaberbach – Nancy. Je noc a rušivá palba ozývá se se všech stran. Jsme v nepřátelském kraji, kde světelné signalisování přechází s jedné hory na druhou. V tu dobu (22.30 hodin) uplynulo již 60 minut od konce paličské a nenávistné norimberské řeči. Přislíbil v ní svým „soukmenovcům“, že si pro ně přijde a že je včlení do své říše...Noc je rušná. Vytloukání výkladních skříní českých obchodníků, ohrožování a bití naší inteligence, organisované sabotáže všech druhů – to jsou prvé zvěsti, které letí po drátech do našeho zázemí.
Dostáváme zprávu o četnické stanici v Habersbirku, kde čtyři příslušníci této stanice byli nezkroceným davem fašistů vhozeni do sklepa budovy jejich velitelství. Z hydrantu je sklep napouštěn prudkým proudem vody. Mezitím Němci z Habersbirku na dvoře stanice dokopali a bodáky ubodali manželku vrchního strážmistra. Zatím ve sklepě vody rychle přibývá a její hladina se blíží k poslednímu schodu. Naši kamarádi, střežící pohraničí po 20 let, volají o pomoc. Ordner Němec z Habersbirku, otvírá dveře sklepa a za velkého jásotu a křiku henleinovců rozráží krumpáčem lebky a hrudi našich drahých kamarádů. - Netvor se nasytil jen z části...
Dochází nás další zprávy o ubitých příslušnících četnictva a policie. V malém prostoru a ve dvou dnech padlo jich jedenáct!
My, kteří jsme přijeli z vnitrozemí posílit naše druhy do míst, kde v horkých dnech zářijových bylo vyhlášeno stanné právo, měli jsme před sebou přetěžký úkol. Tehdejší vládní klika koketovala s Henleinem a dokonce ho nechala hlídat celými stovkami bezpečnostních orgánů! O bezpečnost našich lidí v pohraničí nedovedla se již tak řádně postarat. Pražský rozhlas ovládaný agrárními velmoži, hlásil tehdy v pohnutých dobách r. 1938, aby lid v klidu pracoval, že hranice republiky jsou řádně zabezpečeny. Nebylo tom tak! Dnes mohu prohlásiti, že nás bylo na hranicích v nejzápadnější části naší vlasti pramálo – p o u h é d e s í t k y. Nepravdivým informováním naší veřejnosti byli jsme pobouřeni a rozhořčeni. - Od 12. z á ř í 1938 nebylo již celistvosti Československé republiky, neboť obec Schwaberbach byla již v rukou německých fašistů!...
A v krátké době dochází horší zprávy, než zlé – Mnichov – ! Se zaťatými pěstmi předáváme ničemnému sousedovi kilometr za kilometrem naší milované vlasti. A zpupný Němec, nemaje dosti na našem velkém ponížení, diktuje, kam máme dnes a zítra ustoupit, aby z n a š e h o zabral...Nezapomenu nikdy na kratičkou zastávku v Karlových Varech, při říčce Teplé. Tehdy bylo město plno fašistických praporů, zpupný jásot a zpěv fašistů ozýval se se všech stran. Prohlíželi si nás s posměchem a úšklebkem. A my – vyhublí, špinaví a hladoví – seděli jsme na nákladních vozech se zbraní v rukou. Pro nás nebylo jídla, pro nás zbývalo jen jediné, směr v ý c h o d! - Nebylo divu, vždyť jsme se zastavili necelých 300 metrů od domu, ve kterém byla ukuta zrada na naší republice neslavným Henleinem a K. H. Frankem, kterým úslužně prospěl lord Runciman.
Unaveni až k smrti pozorujeme začátky velkých událostí...Posiluje nás jen víra ve vítězství pravdy a spravedlnosti.
Na nákladním voze, obtíženém též nejnutnějšími svršky našich ženatých kamarádů z pohraničí, visí naše unavené nohy přes prkenné postranice. Blíží se k nám stará matka a míří přímo k našemu vozu. Pláče. Uchopila Václava za zaprášenou botu – a nechci svému zraku ani věřit – políbila ji. S třesoucím se pláčem zlaté české mámy, zaklínala nás: „Zůstaňte tady s námi! Co si zde jen počneme?“ „Matko drahá, neplačte! Po každé bouři svítí slunce jasněji!...“ Stařenka odešla beze slova...
*
Václavova slova se naplnila. Válečná bouře, ve které mnozí z nás měli možnost se zbraní v ruce utkat se s fašisty a pomstít padlé druhy ze září 1938, je za námi. Vrátili jsme se a dnes sloužíme v týchž místech.
Pomníky v Habersbirku, Falknově a všude jinde, kde odpočívají příslušníci bývalých bezpečnostních sborů, vojáci, členové FS, členové útvaru SOS, jsou pro nás velkým vykřičníkem.
N e z a p o m e n e m e !
Pohraničí je opět naše a špatný nájemník – Němci – jsou od nás odsunováni. Až poslední z nich překročí naše hranice a až z ohraničí odejde též procento lidí, kteří tam nepatří a musí zůstat pod přísnou kontrolou v našem vnitrozemí, pak my, strážci pořádku, bezpečnosti a právního řádu lidovlády, budeme moci s čistým svědomím složit úcty svým padlým druhům z roku 1938. A nejen jim, ale i všem ostatním v letech pozdějších doma i na všech světových frontách, kteří položili své životy v boji s fašismem za svatou věc – svobodu našeho lidu a vlasti!
Por. Jan Kuttelwascher.
