Historie bezpečnostních sborů

ZABITÍ FINANCE V NOVÝCH VILÉMOVICÍCH

Dne 21. září 1938 už všechny německé polovojenské formace vědí, že čsl. vláda přistupuje na německé požadavky a slibuje odstoupit německé pohraničí. Němci se cítí být pány situace, Češi na hranicích naopak vědí, že jim hrozí smrtelné nebezpečí. Jednotky SOS ve zvláště odlehlých oblastech úpěnlivě čekají na rozkaz stáhnout se blíže k ústupovým cestám a větším obcím.

V Nových Vilémovicích ležících v údolí nad Uhelnou se stanice finanční stráže, malý, dnes již nestojící domek, nacházela v dolní části obce. Další strážní domek kde také financové vykonávali službu stál pak v horní části obce – na Černé hoře (Hraničkách), na státní hranici s Německem.

Čtyři z financů v té době byli ubytováni soukromě u německých rodin, zbylí pak společně na stanici. Financ Duda např. na faře u kostela, Budín u Menzelů atd.

21. září se místní skupina henleinovců rozhoduje, že zajme a odzbrojí místní finance. Se zbraněmi proto obkličují zdejší stanici a křikem vyzývají velitele a přítomnou posádku, aby se vzdali. Šest přítomných se po krátké poradě rozhoduje vzdát se přesile a s rukama nad hlavou a beze zbraní vycházejí ze stanice. Jako lavina se mezi obyvatelstvem šíří informace, že se něco ve vesnici děje. Lidé se to odpoledne sbíhají ze svých polí a hospodářství a dav srocující se v dolní části obce se zvětšuje.

Velitelé povstalců zjišťují, že část financů chybí. Vydávají se proto do kopce ve středu obce, kde v blízkosti křižovatky stojí na pravé straně dům Menzelů. Dům je obklíčen a za asistence majitele Štefana Menzela, který má o svého nájemníka velké obavy, ozbrojenci prohledán. Pokoj v patře domu, kde Budín bydlel, je však prázdný. Henleinovci proto usuzují, že zbytek financů bude na celnici v kopci na státní hranici. Vydávají se proto tímto směrem.

Několik set metrů nad Budínovým privátem spatřují, že se k nim blíží dvojice financů, kteří se vracejí na mateřskou stanici ve Vilémovicích. Vracející se financové Gebauer a Majzlík však netuší, co se odehrálo v několika uplynulých desítkách minut, a že jejich kolegové jsou již zajati.

Povstalci, kteří jsou ve velké přesile na finance křičí, aby se vzdali a oznamují jim, že jim nikdo nepřijde na pomoc, protože už zajali jejich kolegy. Gebauer i Majzlík odmítají vzdát se a snad si i myslí, že je to od henleinovců lest. Napětí stoupá, henleinovci se rozvinují a financové cítí nejvyšší ohrožení. Náhle padá výstřel. Snad ze strany ohrožených financů. Povstalci odpovídají salvou výstřelů a Stanislav Majzlík se kácí k zemi mrtev. Na chvíli nastává zmatek, kterého využívá Gebauer a utíká z dosahu henleinovců.

Tělo mrtvého Majzlíka, který paradoxně u Němců patřil k těm oblíbeným z řad financů (dokázal např. při pochůzce v lese odložit pušku a kabát a pomoci naložit dřevo), bylo přeneseno do hřbitovní kůlny.

Následujícího dne je oznámeno, že padá vláda a poté je vyhlášena mobilizace. Němců ve Vilémovicích se zmocňuje panika z obavy před případnými represemi za zabití čsl. příslušníka ozbrojených sil, a proto značná část utíká přes hranice do Německa. Tělo Majzlíka je zahrabáno tak, aby jej případní Češi pokud možno nenašli. Poté, co se situace pro Němce vyjasňuje se všichni vracejí do svých domovů a Majzlíkovo tělo je pohřbeno na místním hřbitově.

V hospodě se pak Němec Utner chlubí, že to byl on, kdo zastřelil Stanislava Majzlíka. Vyšetřování celé záležitosti, které v roce 1945 probíhalo u soudu v Opavě však nevedlo k odhalení střelce nebo střelců, kteří se na zabití podíleli.

Po válce je respicientu finanční stráže Stanislavu Majzlíkovi na místě jeho smrti postaven pomníček, na kterém je uvedeno: „Stanislav Majzlík, resp.fin.stráže, zastřelen na tomto místě 21.9.1938“. Jeho tělo je exhumováno a slavnostně pohřbeno na místním hřbitově.