Historie bezpečnostních sborů

HABERSBIRK A SCHWADERBACH

Předmnichovský teror sudetských Němců očima Angličana

(Z knihy Sydneye Morreela „Viděl jsem ukřižování“.)

Telefonistka se vyklonila z okénka. „Z centrály hlásí, že se Habersbirk neozývá,“ pravila. „Mám je požádat, aby nepřerušovali spojení?“ Řekl jsem jí, aby se zbytečně neobtěžovala. Ale byl jsem vážně znepokojen. Do haly vešel můj český šofér. „Mám dát vůz do garáže?“ otázal se. Rozhodl jsem se. "Nikoliv. Víte, kde je Habersbirk...?“

Poněvadž je Habersbirk venkovská obec, byli tu četníci a nikoliv státní policie, jež bývá obyčejně ve městech. Prošel jsem vraty. V síni na zemi byly tři krvavé louže. Moje kroky způsobily hluk na cihlové podlaze a nalevo se otevřely dveře. Vyšel četník v šedé polní uniformě s automatickou pistolí. Usoudil jsem, že není právě radno, abych mluvil německy, a řekl jsem proto česky: „Anglický žurnalista,“ a podával svůj pas. Pečlivě si jej prohlédl, pak jej sklapl, zavřel za sebou pečlivě dveře a odvedl mě do prvního poschodí k svému veliteli.

V budově četnické stanice v Habersbriku byla také patrně místní škola, neboť místnost v prvním poschodí byla učebna s řadami lavic. Nyní seděli však v lavicích četníci, hlavy položeny na rukou a spali. Jejich velitel byl vzhledný člověk intelektuálního typu, měl skřipec. Prohlédl si také můj pas. „Dobrá,“ řekl německy, poněvadž to bylo pro mne snazší. „Pojďte se mnou.“

Sešli jsme znovu do přízemí a četnický důstojník otevřel dveře, z nichž byl vyšel ten první četník. Vstoupil jsem do místnosti a spatřil na zemi čtyři mrtvoly. Tři z nich ležely nohama ke mně. Byli to četníci. Paže jednoho kterému nebylo jistě víc než dvacet pět let, trčela do vzduchu. Ztuhl patrně dříve, než ho sem odnesli. Byl střelen do pravého ucha a měl jednu stranu hlav úplně rozbitou. Čtvrtá mrtvola ležela na zemi vedle pryčny. Byl také střelen do hlavy.

Zranění ostatních dvou mužů jsem neviděl, neboť jsem se rozhlížel po místnosti. Byl tam hrozný nepořádek. V místnosti byly čtyři pryčny a prostěradla jednoho lůžka byla potřísněna krví. Všechna tři okna byla vytlučena a podlaha byla plna střepin. Před jedním oknem byly narovnány knihy a fascikly spisů, patrně jako barikáda. Vedle ležel stůl s ulomenou nohou. Židle v místnosti byly rozbity.

Vedle byla druhá místnost a obě světnice tvořily společně podobu velkého L. Obešel jsem mrtvoly četníků, rozšlapávaje přitom střepiny na podlaze, a nahlédl jsem do sousední místnosti. Na zemi ležela natažená mrtvola sudetského Němce. Měl obličej jako z vosku, bezbarvé, vpadlé rty a dole na prsou, tam, kde ho zasáhla střela, byla kulatá hnědočervená skvrna. Na paži měl červenou pásku SDP – Sudetendeutsche Partei. Sehnul jsem se a obrátil pásku. Na druhé straně byl hákový kříž...

Zdi budovy byly zevně posety stopami střel. Bylo to asi strašlivé obležení. Kousek po kousku jsem si sestavoval, co se v Habersbirku událo...

Vzpoura začala, jakmile byly děti ze školy venku, neboť za několik minut potom vstoupili čtyři nebo pět sudetských Němců do místního poštovního úřadu a zmocnili se ho. Na poštovním úřadě pracovali dva lidé. Malý český poštmistr a mladá žena jednoho z místních četníků. Poštovního úředníka Němci svázali a hodili do kouta. Zůstal tam ležet pět hodin, hlídali ho dva ordneři a bavili ho líčením nejrůznějších věcí, které čekají na Čechy v Sudetech. Ženu odvlékli na ulici. Řeknu vám později, co se sní dělo.

Všimněte si promyšleného plánu, podle něhož šli Němci nejprve na poštovní úřad. Tím, že se zmocnili telefonního přeřaďovače, isolovali četníky na stanici, a ti ovšem neměli ani tušení, co se děje.

Pak vstoupil do dobyté poštovní úřadovny vůdce tlupy a malý poštmistr zjistil se zděšením, že je to jedna z místních veličin. Vůdce použil přeřaďovače, zatelefonoval do domu, kde čekali jiní sudetští Němci.

Ve vsi byli posádkou tři četníci. Jeden z nich byl na obchůzce. Toho přepadli na ulici, vtáhli do domu a utloukli ho. Mrtvolu táhli uličkou – v prachu bylo ještě vidět krvavé stopy – a hodili ji do velké jámy, kde byla později nalezena.

Pak, ozbrojeni revolvery, zaútočili na stanici, kde oba ostatní četníci právě obědvali. Češi si buď hned neuvědomili, co se děje, anebo nacisté stříleli na stanici dříve, než tam vtrhli, poněvadž oba četníci chytli stůl a židle a zabarikádovali dveře. Ale proto, že se vzbouřenci mocně opírali o dveře a v místnosti byla se tří stran okna, neměli četníci naději, že se ubrání. Jedna noha stolu se zlomila, dveře byly vylomeny a v četnické stanici se rozpoutal boj na život a na smrt. Četníci zabili sudetského Němce, jehož mrtvola ležela v sousední místnosti, ale byli pak oba zabiti.

Nacisté byli pány obce. Češku, ženu četníka, které se zmocnili na poštovním úřadě – neměla ani tušení, co se stalo s jejím mužem – sebrali, svázali jí nohy a vláčeli ji za nohy po vesnici. Sháněli se po její matce, nalezli ji doma a ztloukli ji. Ženy mi to vyprávěly, když jsem je později navštívil v nemocnici.

Četnická okresní stanice ve Falknově volala zatím marně stanici v Habersbirku. Ta se neozývala. Ve Falknově byli tím znepokojeni. Poslali tam autobus se třiceti četníky. Jakmile zastavil autobus před četnickou stanicí, zasáhla jej salva, vypálená z vytlučených oken. Jeden četník jehož ztuhlá paže dosud trčela ve vzduchu, byl ihned zabit a dva další poraněni. Ostatní vyskákali z autobusu a vzali budovu útokem. Avšak nacisté, uvědomivše si, že jsou četníci v přesile a že jsou četníky obklíčeni, unikli zadem a utekli. Za útěku stále stříleli.

Četníci za nimi vystřelili. Byli přesvědčeni, že některé z nich zasáhli, nepokoušeli se však je pronásledovat. Obě Češky, které v obci nalezli, poslali s ostatními raněnými do nemocnice ve Falknově. A na četnické stanici nalezl záchranný oddíl mrtvoly mužů.

Četnický důstojník se skřipcem dokončil své líčení. Stáli jsme tiše a dívali se na mrtvoly. Zmáhala mě náhle neobyčejná malátnost. Uvažoval jsem, odkud asi budu moci podat svoji zprávu, když mě vyrušil důstojníkův hlas: „Ano,“ pravil smutně. „Tohle je germánská kultura.“ Kolem nás stálo ještě několik četníků; ani jediný z nich nepromluvil...

*

Zastihl jsem okresního hejtmana v jeho kanceláři. Podle dobrého střihu jeho zelenavého kabátce jsem poznal, že je sudetský Němec. Byl malý a červený obličeji. Uvítal mě slovy: „Meine Hochachtung, Herr Redakteur,“ stiskl mi pevně ruku a odsekával slova po způsobu německých úředníků. Jmenoval se Grössmann – kapitán Josef Grossmann. Měl vskutku všechen důvod, aby měl vážné starosti, neboť stál před situací, která by mohla uvrhnout jeho(!) zemi v několika hodinách do války.

Asi šest kilometrů od hranic je v pohraničních horách ves Schwaderbach. Dnes ráno vzbouřili se tam henleinovci, vzali útokem místní četnickou stanici a postříleli všechny četníky, právě když seděli u snídaně. Z Kraslic bylo vysláno šestadvacet četníků, aby zjistili, proč se Schwaderbach neozývá a proč není odtamtud vůbec žádných zpráv. Sotvaže zastavil autobus před malou budovou četnické stanice, obklíčilo jej asi tři tisíce henleinovců, vyzbrojených revolvery, puškami a ručními granáty a přemohli četníky dříve, než četníci měli čas použít svých pušek. Četníci byli pak odzbrojeni a poslání do Německa jako zajatci. Hranice šla totiž přímo obcí a česká pohraniční stáž byla již předtím zajata a poslána do Německa.

Když nepřicházely ze Schwaderbachu do Kralic žádné zprávy, bylo vysláno na horské úbočí vojsko. Henleinovci utekli však rychle přes hranice, zanechavše v obci jen staré lidi a děti. Vojsko postupovalo. Tu se však objevil nějaký stařec, přinášející vzkaz od německých úřadů s druhé strany hranic. V písemném vzkazu bylo stručně uvedeno, že zalétne-li jen jediná střela na německé území, až budou Češi obsazovat Schwaderbach, budou to považovat německé úřady za porušení svých hranic a zachovají se podle toho.

Grosman tedy odvolal vojáky. Znal své henleinovce. Věděl, že mají pušky českých četníků a že by se nijak nerozpakovali běžet zpět ke Schwaderbachu, vystřelit tam z pušek na německé území a upláchnout – a tím dáti Hitlerovi záminku, aby vtrhl na české území.

Když mi to Grössmann vyprávěl, seděl ztrnule vzpřímen na židli. Jeho okatá česká písařka přestala psát na stroji a tiše nás pozorovala. Chvílemi jsme byli vyrušováni, když vešel finanční strážník v zeleném stejnokroji, srazil paty a hlásil nejnovější posici vojska. Pak přišla konečně zpráva: české vojsko obsadilo posice kolem Schwaderbachu – nepokouší se však postupovat. Grössmann zpocen přistoupil k telefonu, byl neprodleně spojen s ministerstvem vnitra v Praze a podal hlášení ministru vnitra Černému.

Grössmann položil právě sluchátko, když se rozlétly dveře a vstoupil zamračený četník. Podal svému veliteli kus papíru. Grössmann se podíval na papír a podal mi jej. Byly na něm podpisy všech šestadvaceti četníků a nad nimi bylo napsáno, že odešli dobrovolně do Německa. Němci myslili na všechno. (Druhý den hlásily německé rozhlasové stanice, že utíkají čeští četníci a vojáci od svých oddílů a prchají přes hranice.)

Podíval jsem se z okna. Bylo tma! „Co se stalo s mrtvolami těch tří četníků?“ otázal jsem se. „Jsou stále ještě ve Schwaderbachu.“ odpověděl velitel. Odmlčel se. Po celou tu dobu mluvil věcně, podávaje mi o všem zprávu, jak ji podal ministru Černému a ukazoval mi posice vojska na mapě. Pak mu však hlava klesla a řekl zastřeným hlasem: „Herr Redakteur, hleďte, jsem Němec, ale stydím se za své soukmenovce, stydím se za to, co učinili v tomto okresu. Mají své školy, kde se mluví jen německy a kde jsou němečtí učitelé. Moji lidé(!) mají nařízeno, aby mluvili s lidem jeho mateřštinou. Každý, ať muž nebo žena, mohou kdykoli přijít ke mně s jakoukoli stížností a mohou býti jisti, že bude vyšetřena. Jsou občany této země a jsou jí povinni věrností. A přece jsou příslušníky strany, která hlásá rozkol a vzpouru...“